Wichterleho čočkostroj: mezi materiálem a použitelným výrobkem

Na Vánoce 1961 sestavil Otto Wichterle doma zařízení pro odstředivé odlévání měkkých kontaktních čoček. Podle historické prezentace Matematicko-fyzikální fakulty UK použil stavebnici Merkur a dynamo z jízdního kola. Tento známý obraz však dává smysl teprve vedle méně nápadné práce, která mu předcházela: vhodný materiál bylo nutné nejprve vyvinout a pak jej opakovaně vytvarovat.

Na hydrogelových materiálech Wichterle v padesátých letech pracoval s Drahoslavem Límem. Prezentace UK rozlišuje dřívější laboratorní pokusy od nového výrobního postupu. Domácí aparatura nebyla začátkem veškerého výzkumu kontaktních čoček; pomohla vyřešit konkrétní problém pravidelného formování měkkého gelu. Do další práce se zapojila také jeho manželka. Vyprávění o osamělém kouzelníkovi se stavebnicí by tyto souvislosti schovalo.

Práci komplikovala politika. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 přišel Wichterle o asistentské místo a pokračoval v Baťově výzkumu ve Zlíně. Další politický zásah jej postihl v roce 1958. Následně stál u založení a vedení Ústavu makromolekulární chemie. Historie ústavu klade jeho vznik do roku 1959 a zdůrazňuje spojení polymerní chemie, fyziky, základního i aplikovaného výzkumu.

Právě tato institucionální historie doplňuje pohled na slavný přístroj. Hydrogely rozvíjené pod Wichterleho vedením přispěly v šedesátých letech k výrobě měkkých kontaktních čoček a později také nitroočních čoček. Zkouška postupu, navazující vývoj a praktické využití nejsou jedna událost. Nelze je celé připsat jedinému svátečnímu odpoledni, byť z něj zůstal dobře zapamatovatelný obraz.

Redakční pointou není návod vyrábět zdravotnický prostředek doma. Je jí rozdíl mezi nápadem a opakovatelným řešením. Wichterleho vytrvalost se projevovala v konkrétní práci s materiálem, konstrukcí a spolupracovníky. Z pramenů nepřebíráme vymyšlené rozhovory ani slib, že stejné překážky zaručí stejný úspěch každému dalšímu vynálezci.